Jak vzdělávat efektivně? – Ing. Radko Sáblík

Níže jsou naznačeny principy vzdělávání, které jako pedagogický lídr prosazuji a budu prosazovat na naší škole. O jejichž vhodnosti budu přesvědčovat učitele i studenty, snažit se je prosadit pomocí vnější i vnitřní motivace učitelů...

Níže jsou naznačeny principy vzdělávání, které jako pedagogický lídr prosazuji a budu prosazovat na naší škole. O jejichž vhodnosti budu přesvědčovat učitele i studenty, snažit se je prosadit pomocí vnější i vnitřní motivace učitelů i studentů.

Níže v textu popisuji, jak chci, aby vzdělávání vypadalo na Smíchovské SPŠ a gymnáziu. Přitom chápu, že se nemusí líbit některým učitelům a některým studentům. Některým jen proto, že musí vystoupit ze své komfortní zóny a změnit svůj styl práce či studia. Přesto je o to žádám, dávám jim určitý čas, budu se je snažit motivovat. 

Někteří jsou však natolik zásadově ukotveni v systému vzdělávání z předchozí doby, že nejsou ochotní přijmout nevratné změny ve společnosti. Dokonce jsou vnitřně přesvědčeni, že mnou naznačené principy jsou špatné či nevhodné. To je též legitimní a já jejich názor respektuji. Ale také je zároveň žádám, aby opravdu vážně přemýšleli nad změnou místa svého působení. Je opravdu mnoho jiných škol, kde tradiční konzervativní vzdělávání praktikují a asi i ještě dlouho praktikovat budou. Tam se jistě budou cítit komfortněji, šťastněji, tam pro ně bude jejich práce či studium příjemnější. 

To není nic osobního, to není nic špatného. Ne každý učitel chce být učitelem kreativním, experimentujícím, hledajícím nové cesty. Ne každý student chce přebírat za své vzdělávání zodpovědnost. Neříká to nic o tom, že by byli špatní, pouze mají jiné priority, jiné vrozené schopnosti, jinou životní filosofii. Změna místa působení není nic neobvyklého a hledat si zaměstnání a školu tak, aby vyhovovala mému naturelu, je naprosto legitimní. A dokonce i žádoucí. 

Do práce i do školy bychom se měli těšit. Nebo alespoň tam nechodit s tím, že jsme předem otráveni, negativně naladěni, neboť nejsme vnitřně smířeni s tím, co máme konat. Pozitivní nálada nám dává energii, negativní nám přináší frustraci, depresi. 

Jako ředitel školy mám zájem na spolupráci se všemi učiteli i všemi studenty. Jako pedagogický lídr mám však za povinnost stanovit vizi školy, která navíc u kulatých stolů byla mnohokráte prodiskutována s učiteli, absolventy a studenty, a tu také v rámci mých kompetencí prosazovat. Také ji různě vylepšovat, podle zpětné vazby, na základě získaných zkušeností, diskusí u dalších kulatých stolů. Chápu, že nemusí být moje vize vzdělávání, mimochodem výrazně obsažená ve Strategii 2030+, komfortní pro všechny, a pak je pro ně zcela legitimní se zamyslet nad svým dalším působením na naší škole.

Jak vzdělávat efektivně? Jak co nejlépe využít čas, který tráví studenti s učitelem? Jak využít co nejlépe čas, který tráví student tak zvaným učením, bohužel mnohdy pouhým šprtáním se nijak neukotvených a z kontextu vytržených informací? Jak dosáhnout toho, aby si student informace zapamatoval trvale? Jak využít současné znalosti o fungování lidského mozku ve prospěch vzdělávání?

Odpovědi na tyto otázky hledají protagonisté vzdělávacích systémů po celém světě. S přibývajícími průzkumy a studiemi se totiž ukazuje, že efektivita vzdělávání je až hrozivě nízká. Pojďme si tedy probrat zásadní fakta a pokusit se alespoň naznačit, jak čas trávený „učením“ více zefektivnit. 

Zabývám se středoškolským studiem na naší škole, ale ty samé principy platí i pro školství střední obecně, a také pro školství základní, kde je to ještě více důležité, neboť tam se klíčově formuje osobnost jedince, formují se jeho návyky, jeho dovednosti.

Krátkodobá a dlouhodobá paměť

Opravdu velmi zjednodušeně pro systém vzdělávání, naše paměť využívá dvě základní kategorie. Tou první je paměť krátkodobá, kam si ukládáme každodenní podněty, a kam si ukládáme i informace, které jsme se „naučili“. Tam setrvají určitý čas, než je mozek vyhodnotí buď jako podstatné či nepodstatné. Ty nepodstatné velmi rychle „odstraní“, aby byl prostor na nové, ty důležité si uloží do dlouhodobé paměti, odkud je můžeme později vyvolat a využít. Ty „ztracené“ informace z krátkodobé paměti již obnovit nejde, respektive se je musíme znovu „našprtat“. 

Pokud si tedy něco uložíme pouze do krátkodobé paměti v prvním ročníku, je téměř stoprocentní jistota, že v ročníku čtvrtém, třeba před maturitou, tam již tyto informace nejsou a musíme se je učit znovu. Nikoli tedy opakovat učivo z prvního ročníku, nýbrž se ho našprtat znovu. A pokud zůstane opět jen v krátkodobé paměti, krátce po maturitě zase zmizí, a tentokráte nadobro.

Kompetence znamená, jaké má v dané oblasti student znalosti a dovednosti.

Pokud chceme efektivně vzdělávat, musíme nalézt vhodný poměr mezi znalostmi a dovednostmi. Bohužel dovednosti se velmi obtížně testují, někdy je to téměř nemožné, a tak se soustředíme na znalosti, a bohužel často jen krátkodobé. Ovšem znalost, kterou neumíme účelně využít, chybí nám tedy dovednost využít tuto znalosti v praxi, nám je tak říkajíc k ničemu.

Pokud s informací nepracuji aktivně alespoň šestkrát, tak se uloží jen do krátkodobé paměti. Po velmi krátké době po ukončení daného stupně vzdělávání (první stupeň, druhý stupeň základní školy, střední škola) si pamatujeme 5% až 15% toho, co jsme se učili.

Co z těchto faktů vyplývá? I pokud bychom vzali horní hranici 15%, je vlastně naše „klasické“ vzdělávání přehlídkou naprosto ztraceného času. Pokud bych totiž chtěl procvičovat paměť, pak je daleko účelnější dát studentům za úkol se naučit třeba báseň, a při její recitaci je učit přednesu, gestikulaci, práci s intonací hlasu a podobně. 

Tento fakt tušili i naši předkové, bez vědeckých studií a analýz, a proto se objevilo rčení „Opakování matka moudrosti.“ Bohužel tím, že se snažíme studentům předat co nejvíce informací, bez kterých se „neobejdou“, dle našeho subjektivního pocitu vyvěrajícího z naší názorové bubliny, nezbývá skoro řádný čas na opakování, procvičování a aplikování. Tedy aktivní práci s danou informací, aby si ji mozek provázal s dalšími poznatky, aby ji ukotvil a převedl do dlouhodobé paměti.

Škrtněme 50% obsahu a ten zbytek opakujme, procvičujme a aplikujme.

Tento můj výrok do médií během mé práce na vizi českého školství pod názvem Strategie 2030+ vzbudil kromě očekávané mediální pozornosti i značnou vlnu nesouhlasu a někdy až nenávistných reakcí. 

Jenže pokud chceme, abychom zvýšili efektivitu vzdělávání, nic jiného nám nezbývá. Musíme opravdu zajistit, aby si studenti ze střední školy odnášeli hutný základ, na kterém budou moci dále stavět, nikoli horu neukotvených informací, které brzo zapomenou.

Doporučuji všem učitelům všech předmětů, aby se zeptali svých kolegů z jiných předmětů, co opravdu využívají z dané oblasti. A aby se všichni pedagogové zamysleli, co oni sami využívají z předmětů svých kolegů. Jen tak dokáží vybrat podstatné učivo a to se studenty nejen probírat, ale také je naučit – tím, že je se studenty budou opakovat, procvičovat a aplikovat.

Každý student má jiné schopnosti učení, jiný talent, jinou představivost, jiné chápání abstraktních pojmů. V praxi budou studenti nuceni pracovat v týmech, případně dané týmy vést.

Jak naplnit tyto dva předpoklady k budoucímu úspěchu? Vnést do výuky individualizaci a kooperaci. To se nevylučuje, naopak. Když učíme všechny všechno stejně, tak se někteří jedinci nudí a ztrácí drahocenný čas, jiní nestíhají a zažívají pocit zmaru a deprese. V jiném předmětu to přitom může být obráceně. 

Abychom tento princip vzdělávání mohli realizovat, opět k tomu musíme mít prostor. Pokud v předkládání hory faktů studentům pádíme zběsilým tempem, nezbývá nám čas na nic jiného a konáme vlastně zcela zbytečnou práci, neboť se sice studenti předložená fakta krátkodobě „naučí“, ale dlouhodobý efekt je nulový.

Pokud jim to řekneš, zapomenou to. Pokud jim to ukážeš, možná si to zapamatují. Pokud je do toho zapojíš, získají novou dovednost.

Tento citát Jana Amose Komenského de facto naznačuje, jak dosáhnout vysoké efektivity vzdělávání. A naopak poukazuje na to, co již nyní máme vědecky prokázané. Je na kreativitě učitele, nakolik do svého způsobu výuky dokáže zabudovat ono zapojení studentů do výuky, kde studenti budou aktivním prvkem, nikoli jen přijímačem informací. 

Takový způsob výuky je pro učitele náročný, ale je také náročný pro studenty, proto bohužel obě sociální skupiny často „hrají hru na učení“, kdy učitel předloží fakta, studenti se je našprtají, dostanou z testu hezkou známku. Pak si k danému tématu napíší „splněno“ a jedou dál. Výsledkem jsou pak samí jedničkáři, co si z prvního ročníku nic nepamatují, ale před maturitou se vše „naučí“ znovu a podruhé se s učiteli radují z krásné známky.

Naučme studenty se učit, tedy umění se učit nové věci na základě již získaných znalostí a dovedností. Naučme studenty myslet, kriticky, informaticky, logicky.

V těchto dvou větách tkví podstata efektivního vzdělávání, podstata vzdělávání pro 21. století, pro reálný osobní, společenský a profesní život. Pokud má být absolvent systému formálního vzdělávání úspěšný, bude se muset celý život vzdělávat (celoživotní vzdělávání), a škola ho to musí naučit. Pokud má být úspěšný, bude muset myslet, mít dovednost analyzovat problémy, hledat neotřelá řešení, vybrat vhodnou variantu řešení a tu realizovat. Přitom odlišovat podstatné informace od těch méně podstatných, od informací zavádějících až nepravdivých.

Poločas rozpadu dovedností a znalostí je cca 5 let. Čas, kdy mění lidé ve vyspělých ekonomikách své pracovní pozice, je 5 let. Pokud připravujeme studenta na konkrétní pracovní pozici, pácháme na něm zločin.

Poslední věta představuje další můj kontraverzní výrok v souvislosti s přípravou Strategie 2030+, který rovněž vzbudil emoce u lidí, kteří odmítají přijmout reálný stav společnosti, reálný stav technologické úrovně a pracovního trhu. Nejde o to, že by se student neměl připravovat na konkrétní obor, a v rámci například výběrového volitelného předmětu rozvíjet určitou oblast dané tématiky (u nás například vývoj počítačových her, vývoj webových aplikací, technologie chytrých domů a měst apod.), ale neměl by být do hloubky vzděláván pro současnou existující pracovní pozici, která buď brzo změní svůj obsah či možná v poměrně krátkodobém horizontu dokonce zanikne.

Ing. Radko Sáblík, ředitel Smíchovské SPŠ a gymnázia

Přihlašte se k odběru novinek

Přihlašte se k odběru novinek