17. listopad – VZPOMÍNKY, KTERÉ SE Z HLAVY NEVYMAŽOU

Share on facebook
Share on twitter
Share on email
Share on whatsapp
Studentské zpravodajství Presloviny.cz založeno pod Smíchovskou střední průmyslovou školou a vedenou jejímy studenty, absolventy a učiteli.

17. listopad je pro nás všechny jedním z nejvýznamnějších svátků, které v České republice slavíme. Podívejme se na den  17.11.1989 tak, jak jej viděla na vlastní oči učitelka Smíchovské střední průmyslové školy, Ing. Olga Palkosková Kaiferová.

Já a 17.11.1989: 

Netuším nic. Konec přednášek. Odcházím ze školy (VŠCHT). Je pátek a těším se, že si užijeme studentský víkend. Chci jet na kolej. Potkávám kamaráda Zdeňka. Zdeněk: „Hele jdeme na Albertov.“ Tak se přidám. 

A najednou jsem v jiném světě.
Mraky lidí. V rukou vlajky. Maminky s kočárky. Někdo mluví do reproduktorů. Konec řečí a dav se pohnul. Jdeme na Vyšehrad. Stojím u Máchova hrobu (bohužel žádná fotka se nedochovala). Všude zapálené svíčky. A  zase pohyb. Běžíme s kamarádem, abychom byli v   prvních řadách. Jdeme po nábřeží, po proudu řeky. Chceme na Václavské náměstí. Zahneme do boční ulice (myslím, že to byla Myslíkova, ale jistá si nejsem). A najednou konec. Před námi kordon policie. Dál to nejde. Takže čelem vzad. Jsme zpět u řeky a jde se dál. Míjíme Národní divadlo. V oknech stojí herci v  úžasných kostýmech a kynou nám, jako oživlé sochy.

Jsme na Národní třídě. 

Dav se zastavil. Netušíme, co je na začátku. Z bočních ulic se vyvalila policie se štíty a  obušky. Za ní najely antony. Není kam jít. Z  megafonů zní: „Rozejděte se“. Ale není kam. Domy a policie. Kdo chce odejít, je okamžitě zatknut a odveden do antonů. Sedáme na zem. Zapalujeme svíčky. Zní: „Máme holé ruce“. Najednou se svět změnil. Policie se pohnula. Vytlačila nás do bočních ulic. Já stála na rohu a hlídal mě policista se zbraní. „Vyklizenou“ Národní třídou odváděli zatčené k antonům. Můj nejhorší pohled, který nikdy nezapomenu: policajt má v ruce namotáné dlouhé vlasy nějaké dívky a táhne ji za ně po zemi. I po těch letech se mi roztřásly ruce.

Za kordonnem policie stojí kamarád a  nešťasně na mě gestikuluje.
Můj dohlížející se ptá: „Co děláš?“… „Stojím.“… „Myslím jinak.“… „Chodím na vysokou.“
Rozhlédne se… „Zmiz!“ Utíkám. Policie mě pouští kordonem. Objímám se s kamarádem přiznávám, jsem vyděšená jak nikdy. Vracíme se na kolej. Budíme kamarády. Otevřeme flašku rumu a vyprávíme, co jsme zažili.

A dál… to je na další vyprávění.

Ing. Olga Palkosková Kaiferová

Přihlašte se k odběru novinek

Přihlašte se k odběru novinek