Smíchovská průmyslovka pro mě byla strašně důležitá…

Jaroslav Kotápiš vystudoval výpočetní techniku na SSPŠ (2004-2008). V Alze pracuje od roku 2008, ředitelem marketingu se stal v únoru 2019.

►Do školy jsi poprvé jako žák vkročil v září roku 2004, vzpomeneš si, jaké jsi měl pocity?

Pamatuji si to docela přesně, jelikož se mnou nastupoval i kamarád z Chraštic, mého bydliště. Mě tehdy dali do „béčka“, což byla sportovní třída, jeho do 1.C. Jeho táta kvůli tomu ve škole udělal trochu „bordel“, mluvil tehdy, myslím, s panem Nechanickým a asi mu nějak domluvil, takže jsme nakonec společně nastoupili do „céčka“. Bylo mi z toho trochu trapně. Nicméně trapnost brzy přešla, hned první den ve škole jsme totiž řešili s naším třídním nějaké organizační věci, například se měl volit předseda třídy. Nikomu se do tohoto postu nechtělo, a tak jsem se přihlásil já, asi i díky tomu, že jsem odjakživa velký extrovert. Od té doby se se mnou nesla přezdívka „předseda“, a já se stal velmi oblíbeným „kapitánem“ třídy.

►Proč sis v té době vybral Smíchovskou střední průmyslovku?

Když jsem začal přemýšlet o tom, jakou IT školu bych si zvolil, tak jsem samozřejmě šel po tom, jak jsou dané školy kvalitní. Mohl jsem relativně v klidu vystudovat výpočetku v Březnici, kterou jsem měl 15 kilometrů od domova a věřím, že by to šlo levou zadní. Ale chtěl jsem nějakou výzvu a být dál od domu, takže jsem vybíral mezi třemi průmyslovými školami v Praze, byla mezi nimi i Ječná, pomyslné vítězství však získala Smíchovská, a to i z důvodů, že jsem se o ní mohl mnohé dočíst, věděl jsem, že se tu hodně dá na sport, byly tu i sportovní úspěchy, a tak jsem si zvolil právě ji.

►Který ročník pro Tebe byl nejtěžší?

Nejtěžší pro mě byl asi čtvrtý ročník, kdy jsem to opravdu hodně flákal, díky tomu, že jsem dojížděl až z Chraštic, první hodinu (většinou matematika) jsem pravidelně a záměrně nechodil až jsem si v pololetí vysloužil 5 na vysvědčení, když se totiž k flákání přičetl fakt, že jsem byl líný doma počítat a matiku neměl rád, nebylo se čemu divit. Na druhé pololetí jsem ale zabral a vytáhl to, myslím, na trojku. Ta pětka byla vlastně taková facka a zpětně jsem za ní rád, ale dost kazí pohled na vysvědčení, při jakékoli příležitosti, kde ho ukazuji.

►Je tedy zajímavé, že i s takovými výsledky ses dostal do tak vysoké pozice v jedné z největších firem v Česku.

Já si nemyslím, že je to jen o známkách. Protože každý má nějaký svůj talent, je ovšem potřeba ho objevit a v čas ho začít rozvíjet. Ve chvíli, kdy se to nestane, jsi možná jedničkář ale může to být jen vydřené, ten obor tě nemusí bavit, a to tě dřív nebo později dožene. Je důležitý si do budoucna najít to směřování, které tě baví, co ti jde a z toho vyplyne to, co bys chtěl dělat. Já jsem to měl podobné, začínal jsem na call centru, kde mě to nebavilo, mohl jsem odejít jinam, ale nevěděl jsem kam, neznal jsem sám sebe a své talenty. Alza je skvělá v tom, že dává člověku hodně prostoru a já jsem postupně zjišťoval, co mi jde a co naopak ne. To samotné mě nastartovalo, a právě díky tomu jsem začal mít Alzu rád, posun v hierarchii firmy na sebe nenechal dlouho čekat. Ještě se vrátím k tomu, že mám Alzu rád, to je podle mě strašně důležité, ať už je to firma, škola nebo třeba klub který reprezentuji. Důležité je to proto, že pokud mám tu organizaci rád, pak vše, co pro ni dělám, je od srdce a dělám to rád.

►Každý má své oblíbené a neoblíbené předměty, co Tě bavilo a co naopak ne?

Nejoblíbenější pro mě byl tělocvik, nejméně matematika. V prvních ročnících jsem byl nemile překvapený z praktických předmětů, tedy kovárny, soustružení, truhlárny a elektromechanických dílen… Mě, jako kluka z vesnice, to moc neobohacovalo a spíš mě to nudilo, protože jsem se hodně těšil na práci s počítače a zdokonalování se v ní. Realita byla ovšem taková, že v prváku jsme měli dvě hodiny výpočetky a spousty praxí v dílnách.

►Myslíš si, že by měl každý kluk nebo holka, který/á se rozhoduje o střední škole, zvážit toto odvětví počítačů, vzhledem k dnešní době a nedostatku dobrých ajťáků, programátorů a obecně šikovných IT pracovníků?

Podle mě je jedno, jakou školu studuješ, ale je fajn být v obraze a mít v IT rozhled. Já osobně z trochu hlubší znalosti IT těžím dodnes. Všude, pokud nechceš dělat uklízeče, se setkáš s počítačem. I když budeš truhlář, budeš si muset připravit prezentaci, budeš muset umět pracovat s počítačem. Pro to, abys byl v životě úspěšný není tedy zcela zásadní, jakou školu si vybereš, ale je velmi důležité, aby tě zvolená škola dobře připravila i pro práci s IT technologiemi, což je mnohem pravděpodobnější u škol zaměřených na IT.

►Jak sis tehdy při studiu představoval svůj „job“, až uděláš maturitu? Věděl jsi, že se ubereš směrem k marketingu?

Já jsem si tehdy vůbec nepředstavoval nějakou práci, představoval jsem si vysokou školu, něco jako VŠE. To byl takový můj cíl, přijali mě, ale když jsem měl jít na zápis, musel jsem z osobních důvodů místo studia začít pracovat. Začal jsem tedy hledat práci. Ještě, než jsem šel na pohovor do Alzy, zkoušel i spoustu jiných firem, ať už to byl CZC, Mall nebo třeba Kasa, ale všude mě odmítli s tím, že nemám dostatečné zkušenosti. Nakonec jsem při nákupu v Alze potkal spolužáka, který tam už pracoval a zeptal se mě, jestli bych nechtěl dělat u nich na call centru, tak jsem tam naskočil na zkoušku. Dá se říct, že ve věci hledání práce pro mě byla SSPŠ tou nejdůležitější věcí.

►Máš vzpomínku na nějakého konkrétního učitele, která Ti utkvěla v paměti dodnes?

Už jsme se spolu bavili při prohlídce školy o panu Humhalovi, což je „legendární postava“ pro všechny, co zde v té době studovali, a nejen v ní. Poté je to určitě můj třídní, což byl Ivan Šrankota, který mi toleroval spousty mých eskapád a mladickou nerozvážnost, bez něj bych asi školu nedodělal. Z těch, kteří tu dnes ještě působí, je to určitě paní učitelka Kaigerová, která mě měla na angličtinu, a která mi také hodně pomáhala a vycházela vstříc, jelikož jsem místo němčiny, kterou jsem měl na základní škole, začal dělat na střední angličtinu.

►Reprezentoval jsi školu ve stolním tenisu a volejbalu, sporty jsi zřejmě měl velice v oblibě, jak to máš dnes?

Dříve jsem stolní tenis i volejbal hrál závodně, dnes už tolik nesportuji, občas si jen tak rekreačně pinknu stolní tenis nebo volejbal třeba v létě. Už prostě nemám tu správnou postavu (směje se). Když tedy mám nějaký volný čas, tak se snažím úplně vypnout, a to u rybařiny, kdy při pohledu na vodu úplně zapomenu na všechny své pracovní starosti a perfektně se odreaguji.

►Hlavně to preslovácké, smíchovské srdíčko“, to bylo jedno z Tvých rčení, vzpomínáš si na něj i teď? Jak to bylo myšlené?

Vychází to z toho, jak dřív ve škole, a i dnes v práci přistupuji k výzvám. Vždy jsem dával přednost spíš týmovému řešení úkolů než individuálním úspěchům. Do dnešního dne mě baví práce v týmu a týmové sporty. Tahle konkrétní hláška vznikla na republikovém finále středních škol v házené, kde jsme měli tým seskládaný z různých sportovců, od volejbalistů, přes basketbalisty až po fotbalisty, to pro SSPŠ bylo příznačné i v ostatních sportech kromě basketbalu, vždy musel pracovat týmový duch… A ten pracoval bezvadně. Právě na zmiňovaném finále jsme nastupovali jen proti týmům plných házenkářů, tehdy již i ligových, přesto jsme jim byli více než důstojnými soupeři. Já tehdy skandoval z lavičky a při jednom z trestných střílení proti Zubří jsem volal na našeho potlučeného brankáře, že má myslet na to „preslovácké srdíčko“. Penaltu chytil a tahle hláška zlidověla.

►Bydlel jsi v době studia v Praze nebo jsi měl školu tak trochu „z ruky“?

V prvním půlroce jsem v Praze bydlel u známých, ale pro kluka z vesnice tu bylo moc těsno, takže jsem se vrátil domů a začal jsem dojíždět. Bylo to pro mě velmi náročné, protože i když autobus jezdil přímo až Na Knížecí, tak to cestování trvalo 3 hodiny, a to bylo občas dost únavné.

►Co bys vzkázal současným studentům, ať už letošním maturantům nebo klukům a holkám z nižších ročníků?

Najděte si v tom, co děláte zalíbení, a pokud ho nenacházíte, nebojte se jít o dům dál a hledat ultimátní souznění toho, co děláte. Je přece jasné, že nemůžete mít talent úplně na všechno a jak jsem již říkal, čím dříve své talenty najdete, tím dříve je můžete začít rozvíjet a být úspěšní s minimální námahou. Učitelé to možná neradi uslyší, ale není k tomu důležité, jaké studijní výsledky studenti mají. Pokud se jim nedaří jet úplně na jedničky, tak by se tím neměli nechat demotivovat, protože i já mohu být tím příkladem toho, že i ne zcela úspěšný student se dokáže vypracovat. Sice to trvalo, ale povedlo se. Možná kdybych byl trochu šikovnější, tak se to povedlo rychleji (usmívá se). Osobně se snažím řídit dvěma pravidly, která mi v životě pomáhají. První: „Je lepší žádat o odpuštění než o svolení“, druhé: „Není ostuda upadnout, ale zůstat ležet“

►Otázka na závěr části o škole: Jsi rád, že jsi vystudoval Smíchovskou průmyslovku?

Každý má v mládí nějaké sny, já jako malý kluk chtěl být rybářem, ještě takřka tři dny před tím, než jsem podal přihlášku na střední školu, jsem byl přesvědčený, že půjdu do Vodňan na rybářskou školu. Tehdy mě však začali učitelé i ředitel naší „základky“ lámat, že to je škoda a že plýtvám svým potenciálem. Potenciál viděli v tom, že jsem uměl ve Wordu, tak si mysleli, že ze mě bude velký hacker (směje se). Tenkrát jsem je poslechl a musím říct, že jsem první půlrok strašně trpěl, věděl jsem, že jsem mohl dělat něco jiného. Postupem času jsem pochopil, co mi může tahle škola dát a já začal mít SSPŠ rád, začalo mě to bavit a jak jsem již zmínil, díky SSPŠ mě nasměrovala do Alzy. Nejen kvůli tomu, že jsem tam měl známého ze školy, ale i kvůli tomu, že v praktických testech při přijímacím řízení jsem předvedl velmi dobrý výkon v oblasti znalosti hardwaru a věcí IT. Za studium zde jsem tím pádem velmi rád. Navíc, teď když jsem své kariérní cíle téměř naplnil, přichází čas, kdy se zase vracím ke své vášni z dětství, tedy rybaření. Navíc teď začínám studovat obor rybářství na JČU. Je tedy nasnadě říct, že studium na SSPŠ mě zabezpečilo natolik, abych se mohl s klidem věnovat tomu, co mě baví.

Přihlašte se k odběru novinek

Přihlašte se k odběru novinek